Dne 20. října 2016 vydal Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 121/16 velmi důležitý nález týkající se exekucí – výkonu rozhodnutí. Konkrétně vztahu exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů a exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Ústavní soud tak i s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 2 Afs 80/2011-60 dospěl k závěru, že dávky důchodového zabezpečení představují také pro vedení exekuce podle § 303 a násl. o. s. ř. příjem, chráněný v obdobném rozsahu, jako tomu je se mzdou v případě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy.
nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 121/16 ze dne 20. 10. 2016

Nejvyšší soud se zabýval otázkou, kdy je zaměstnavatel povinen uspokojit zaměstnancovo právo na odstupné - jestliže se nedohodl se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty odstupného - "v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy" za skutkových okolností, kdy zaměstnankyně zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce, neboť jí zaměstnavatelka nevyplatila "v zákonné lhůtě" mzdu, a proto jí přísluší podle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 2845/2014, ze dne 14. 1. 2016

Společným rysem všech znaků závislé práce vymezených v § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna sice nepředstavuje samostatný definiční znak závislé, resp. nelegální práce, avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.

NSS ČR sp. zn. 6 Ads 46/2013, ze dne 13. 2. 2013

Nejvyšší soud uspořádal 21. října 2015 tiskovou konferenci, aby prostřednictvím médií informoval veřejnost o tom, jak reaguje na tzv. šikanózní insolvenční návrhy, které podávají navrhovatelé ve snaze poškodit jinou fyzickou či právnickou osobu tím, že se její jméno po podání takového návrhu objeví v insolvenčním rejstříku. Senát trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. února 2015 odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, který byl právě za šikanózní insolvenční návrh odsouzen pro trestné činy vydírání (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku) a pomluvy (§ 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 34 měsíců, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební lhůtu 5 let a k zaplacení 100.000 Kč jako náhrady (odčinění) za nemajetkovou újmu poškozeného. Případ projednával Nejvyšší soud pod spisovou značkou 8 Tdo 1352/2014.

Tisková zpráva Nejvyššího soudu

8 Tdo 1352/2014 ze dne 26. 2. 2015

Musí být prokázáno, že zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné, respektive že skutečně jeho prostřednictvím vůbec může docházet k zásahům do autorských práv. Tak tomu zajisté bude, pokud kolektivní správce při prováděné kontrole zjistí, že televizor je zapnutý, obzvláště pokud zároveň zprostředkovává konečnému uživateli díla chráněná autorským zákonem, která jsou kolektivním správcem spravována. Opačná situace však nastane, pokud kolektivní správce najisto tuto skutečnost nepostaví. Za tohoto stavu totiž nemůže ze samotné faktické existence a pouhého umístění televizoru v restauračním zařízení dovozovat, že skutečně slouží k výše uvedenému účelu. Pokud totiž dotčený televizor fakticky k veřejnému přenosu děl ani nemůže sloužit, nemůže být jeho prostřednictvím ani zasaženo do chráněných autorských práv, a nebylo by tak důvodné požadovat po provozovateli, v jehož restauračním zařízení je umístěn, uzavření licenční smlouvy na užití autorských předmětů ochrany. Postačí přitom, pokud k tomuto přenosu může docházet, neboť takto již v případě restauračních zařízení vyvstává vysoká pravděpodobnost, že v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází. Zde totiž míra pravděpodobnosti zásahu do autorských práv dosahuje natolik vysoké úrovně, že ji je možno v zásadě presumovat.

ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 2186/14, ze dne 13. 1. 2015

Vlastník vozidla si u prodejce opakovaně stěžoval na nefunkční klimatizaci. Když se tuto stejnou vadu nepodařilo odstranit a vyskytla se potřetí, vlastník jako kupující odstoupil od smlouvy, tedy požadoval vrácení zaplacené kupní ceny proti vydání automobilu. To však prodejce odmítl. Soudy všech stupňů daly kupujícímu za pravdu a jeho žalobě vyhověly. Kauza byla posouzena podle "starého" občanského zákoníku platného do konce roku 2013. Soudy ho ustáleně vykládaly tak, že opakovaná závada bránící užívání věci zakládá právo na zrušení koupě (stejná vada 3x, různé vady 4x). Zde bylo nadto judikováno, že i když vozidlo jako takové bylo sice možno provozovat, ale nefungovala samostatná součást (kupujícím při koupi výslovně vymíněná), která znamenala výrazné snížení komfortu , zakládá i to nárok na zrušení smlouvy. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že "opakovaně se vyskytnuvší závada (nefunkčnost) této součásti vozidla snižuje podstatným způsobem uživatelský standard, a brání tak jeho řádnému užívání". Ústavní stížnost prodejce byla aktuálně odmítnuta.

NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, ze dne 31. 3. 2015

Smyslem a účelem ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním bylo zakotvit zásadu, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 NOZ oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, že závazek vůči ní uznává. Žalovaný vůči žalobkyni uznal závazek, který je předmětem sporu, jestliže třetí osoba podle pokynu žalovaného plnila na jeho závazek vyplývající z uzavřené smlouvy s žalobkyní, a žalovaný nijak nedal najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje.

NS ČR sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze dne 21. 2. 2014

Chovatel zvířete je povinen postarat se, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit. Tak zní zásadní úvaha rozsudku, Nejvyššího soudu. V dané věci se soudy zabývaly situací, kdy došlo k dopravní nehodě. Nepřiměřeně rychle jedoucímu motorkáři vběhl na vozovku pod kola pes. Motorkář upadl, což nezpůsobila jeho velká rychlost, ale právě chování psa, resp. jeho majitele, který umožnil volný pohyb psa. Nejvyšší soud (narozdíl od nižších soudů) dovodil, že za nehodu je v takovém případě odpovědný především majitel psa. Sám účastník silničního provozu nese škodu sám jen v té míře, v jaké si ji způsobil sám.

NS ČR sp. zn. 25 Cdo 1471/2014, ze dne 18. 2. 2015

Dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. V materiálním právním státu nelze apriori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.Dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. V materiálním právním státu nelze apriori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.

ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 4684/12, ze dne 20. 11. 2013

Stanoví-li zaměstnavatel (či je-li dohodnuto v pracovní smlouvě), že zaměstnanec bude používat při práci pouze oděv určený zaměstnavatelem, může být dodržování takové povinnosti vynucováno. Pokud tuto svou povinnost zaměstnanec porušuje, může to vést až k situaci, kdy mu zaměstnavatel platně dá výpověď. Tu je nutno právně pojmout jako nesplnění předpokladů pro výkon práce, nikoli jako soustavné či závažné porušování povinností zaměstnance. V daném případě šlo o běžný pracovní oděv, nikoli o ochranné pracovní prostředky.

NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, ze dne 25. 6. 2015

Zaměstnanci, který uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, přísluší – bez ohledu na to, co bylo v této dohodě uvedeno jako důvod rozvázání pracovního poměru a zda byl v době uzavření dohody zařízením závodní preventivní péče vydán lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci - odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku, jestliže bude zjištěno, že zaměstnanec v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru nesměl pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení nemocí z povolání dále konat dosavadní práci a že tato okolnost byla skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků, a jestliže – byly-li důvodem zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu dosavadní práce pracovní úraz nebo onemocnění nemocí z povolání - se zaměstnavatel zcela nezprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání podle ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce.

NS ČR sp. zn. 21 Cdo 983/2013, ze dne 21. 1. 2014

Nejvyšší soud již v roce 2011 sjednotil svou rozdílnou judikaturu v oblasti rozhodčího řízení a jeho velký senát uzavřel, že arbitrážní centra nemohou vydávat vlastní řády, pravidla a sazebníky jako stálé rozhodčí soudy. V roce 2013 pak s dokazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR změnil svou dosavadní rozhodovací praxi a připustil možnost zkoumání platnosti rozhodčí smlouvy až v průběhu exekuce (a to i bez jakékoli předchozí námitky). Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahuje k textu zákona o rozhodčím řízení po novele účinné od 1. 4. 2012 (předchozí rozhodnutí byla vydána k dřívější jiné úpravě). Přestože ta výslovně umožňuje výběr rozhodce třetí osobou (appointing authority), Nejvyšší soud dovodil, že jí nemůže být arbitrážní centrum, jelikož takový postup nelze považovat za nezávislý. Dovolací soud vedle toho potvrdil svůj dřívější názor, že platnost rozhodčí smlouvy (zejména určení rozhodce) lze zkoumat i kdykoli v exekučním řízení. Osoba rozhodce ad hoc tak musí být pro platné a transparentní určení výslovně vybrána smluvními stranami v textu rozhodčí doložky. Nejvyšší soud se nicméně nevyslovil k otázce nezávislosti a transparentnosti určení rozhodce uvedením jeho jména přímo v textu rozhodčí doložky, se současným zproštením mlčenlivosti rozhodce ve prospěch arbitrážního centra, které pak v řízení poskytuje rozhodci servis.

NS ČR sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, ze dne 28. 4. 2015

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu judikuje, že míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu. Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. tehdy, jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek.

NS ČR sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, ze dne 27. 3. 2014

PJestliže pachatel prodává motorové vozidlo, u kterého upravil (tzv. přetočením) sám nebo prostřednictvím jiné osoby stav tachometru tak, aby vykazoval méně ujetých kilometrů, a v důsledku toho dojde k navýšení kupní ceny nejméně o částku 5.000,- Kč, kterou kupující, aniž by o uvedené změně věděl, zaplatí, jsou naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, neboť pachatel tím uvedl kupujícího v omyl, způsobil mu škodu nikoliv nepatrnou a sebe nebo jiného obohatil.

NS ČR sp. zn. 8 Tdo 728/2014, ze dne 2. 7. 2014

Povaha sociální sítě Facebook není dle názoru Ústavního soudu jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu, případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví. Teoreticky může uživatel prostřednictvím této sítě komunikovat pouze s jediným dalším uživatelem, a to aniž by tuto komunikaci mohli vidět, či do ní zasahovat, ostatní uživatelé. Taková komunikace by pak jistě mohla být považována za ryze soukromou. Uživatel sociální sítě Facebook však má možnost učinit svůj profil také zcela veřejným a tedy přístupným všem uživatelům sociální sítě Facebook, případně i všem uživatelům sítě internet. Pokud orgány činné v trestním řízení v rámci postupu před zahájením trestního stíhání za účelem odhalení trestné činnosti a spravedlivého potrestání pachatelů musí v nezbytně nutné míře přistoupit k určitému omezení základních lidských práv a svobod účastníků řízení, je jejich povinností postupovat striktně v souladu s trestním řádem a v jeho mantinelech, za maximálního šetření těchto práv. Za situace, kdy tomu tak není, nelze takto získané informace přičítat k tíži stěžovatele.

ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 3844/13, ze dne 30. 10. 2014

Plná moc udělená k právnímu jednání, pro které zákon vyžaduje formu notářského zápisu o právním jednání (§ 441 odst. 2 in fine o. z.), není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem, není- li pochyb o tom, kdo (která osoba) plnou moc udělil. Plná moc k založení obchodní korporace je právním jednáním týkajícím se založení obchodní korporace ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.

NS ČR sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, ze dne 27. 11. 2014

Zavázala-li se osoba povinná v dohodě účastníků podle ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012, že svůj dluh s příslušenstvím bude osobě oprávněné splácet v pravidelných měsíčních splátkách s určením jejich data splatnosti pod ztrátou výhody splátek, a ocitla-li se osoba povinná v prodlení s úhradou dohodnuté splátky v den její splatnosti, může se osoba oprávněná v době do splatnosti nejblíže příští splátky domáhat návrhem na nařízení exekuce uspokojení celého dluhu (pohledávky) s příslušenstvím, i když osoba povinná splátku, s níž byla v prodlení, po její splatnosti uhradila.

NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, ze dne 29. 7. 2014

Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán. Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2014

Ve skutečnosti, že žalobce neopatřil okraj střechy své garáže zábradlím, které by bylo schopno odolat tlaku více osob, nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti a logicky na takové zábradlí, s ohledem na zjištěné okolnosti, nelze mít stejné nároky jako na zábradlí (např. na balkóně nebo terase navazující na obytný prostor), které vyžadují jako nutnou součást stavby předpisy stavební.

NS ČR sp. zn. 25 Cdo 4195/2013, ze dne 22. 10. 2014

Provozování kamerového systému, při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, jako je pevný disk, umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracovávání osobních údajů fyzickou osobou výlučně pro osobní potřebu ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů musí při posuzování, zda je kamerový systém nezbytný pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, a nakolik zasahuje do práv subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního, aplikovat princip proporcionality. Při posuzování zákonnosti umístění kamerového systému je vždy třeba vycházet z toho, že k plnění svých funkcí musí být kamerový systém nastaven efektivně. Nastavení kamery, která snímá veřejný prostor, musí umožnit dosažení účelu snímání, tedy zachycení eventuálních pachatelů protiprávní činnosti. Stejně tak musí Úřad brát vždy do úvahy, zda instalace a provozování kamery je prevencí před útoky, které v tomto místě hrozí, případně zda snad dokonce představuje reakci na opakované útoky na majetek či jiné ústavně chráněné hodnoty, či naopak zda osoba instaluje kamerový systém z obavy před protiprávní činností, která je však hypotetická a s ohledem na všechny okolnosti spíše nepravděpodobná či iluzorní.

NSS ČR sp. zn. 1 As 113/2012, ze dne 25. 2. 2015