Vytisknout
Kategorie: Judikatura

Nejvyšší soud již v roce 2011 sjednotil svou rozdílnou judikaturu v oblasti rozhodčího řízení a jeho velký senát uzavřel, že arbitrážní centra nemohou vydávat vlastní řády, pravidla a sazebníky jako stálé rozhodčí soudy. V roce 2013 pak s dokazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR změnil svou dosavadní rozhodovací praxi a připustil možnost zkoumání platnosti rozhodčí smlouvy až v průběhu exekuce (a to i bez jakékoli předchozí námitky). Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahuje k textu zákona o rozhodčím řízení po novele účinné od 1. 4. 2012 (předchozí rozhodnutí byla vydána k dřívější jiné úpravě). Přestože ta výslovně umožňuje výběr rozhodce třetí osobou (appointing authority), Nejvyšší soud dovodil, že jí nemůže být arbitrážní centrum, jelikož takový postup nelze považovat za nezávislý. Dovolací soud vedle toho potvrdil svůj dřívější názor, že platnost rozhodčí smlouvy (zejména určení rozhodce) lze zkoumat i kdykoli v exekučním řízení. Osoba rozhodce ad hoc tak musí být pro platné a transparentní určení výslovně vybrána smluvními stranami v textu rozhodčí doložky. Nejvyšší soud se nicméně nevyslovil k otázce nezávislosti a transparentnosti určení rozhodce uvedením jeho jména přímo v textu rozhodčí doložky, se současným zproštením mlčenlivosti rozhodce ve prospěch arbitrážního centra, které pak v řízení poskytuje rozhodci servis.

NS ČR sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, ze dne 28. 4. 2015